Sedím na pláži a ačkoli je teprve půlka ledna, sluníčko mě hřejivě hladí tváře. Vlny neúnavně doráží na břeh. V moři o kousek dál se racci houpají na vlnách jako malé bójky. Plnými doušky si užívám toho klidu a zároveň přemýšlím, jak je to možné, že se svět ze dne na den změnil.
Před rokem nikdo netušil, že nastane karanténa, že bude povinné nosit roušky. Že se lidi na sebe budou dívat štítivě, když někdo zakašle nebo si kýchne. Nikdo ještě nevěděl, že se bude zakazovat zpívat, nebo že se zruší nejrůznější společenské akce. Že bude nutné dodržovat si odstup a že jediným řešením bude narychlo vyrobená vakcína.
Asi nebudu jediná, která si připadá jako komparz v jakémsi béčkovém hollywoodském filmu. To, co se děje je tak fantaskní! Říkám si, že už to nebude jako dřív. Starý svět, jak jsme ho znali, skončil. Cítím vlnu melancholie a je mi z toho smutno.
Nejsem nikdo. Cítím se tak nicotná. Jsem jako malé zrnko písku ztracené mezi dunami v nekonečné poušti a tuším, že písečná bouře ještě ani nezačala pořádně řádit.
Katalánské okénko, 