Dneska bylo nádherně. Od rána svítilo sluníčko a bylo teplo. Dopoledne jsem trochu poklidila, dala vyprat prádlo a připravila si rychlý oběd. Pak jsem jela vlakem do Arenys de Mar, sousedního městečka. V pět hodin odpoledne jsem měla šamanské sezení – hledání totemového zvířete. Měla jsem předtím ještě trochu času a tak jsem si koupila „orčátu“. Horchata, tak se to správně píše (čte se „orčata“), je osvěžující nápoj dělaný z malých hlíz rostliny Cyperus esculentos (o tom můžu napsat příště).
S kelímkem v ruce jsem vystoupila po pár schůdcích směrem ke kostelu. Světlo bylo měkké, paprsky prosvítaly přes větve stromu a já měla pocit, jako kdybych byla někde na dovolené, hodně daleko. Třeba v Itálii. Bylo to moc hezký pocit, takže jsem se zaměřila na ten okamžik. Na tu blaženou přítomnost. Prošla jsem kolem kostela a sedla si na jednomístnou lavičku přímo naproti obrovskému olivovníku. Jediné, co mi to tak trochu kazilo, bylo, že si na mě sedaly mouchy a to nepříjemně šimralo.
Je zvláštní uvědomit si, že spoustu času během dne jedu na automatický režim, jako robot. Bezmyšlenkovitě něco dělám. Nebo u toho něco poslouchám, čímž pádem jsem myslí taky někde jinde, jen ne v přítomném okamžiku. Snažím se co nejčastěji během dne prožívat přítomný okamžik. Na chvilku se zastavit a cítit ten moment. Že mi vítr fouká do vlasů, že ten vítr je příjemný a nestudí, že cítím své tělo, jak mi krásně bije srdce, že dýchám, že jsem zaslechla jakéhosi ptáčka,…těch vjemů je nekonečně mnoho. Je to taková meditace s otevřenýma očima.
Katalánské okénko, 