Zdivočelé brambory

Jednou z nejtypičtějších a nejoblíbenějších tapas nejen v Katalánsku, ale i v jiných částech Španělska, jsou patatas bravas (doslova divoké brambory). Nebojte se, brambory vám nebudou zběsile řádit a vyskakovat z talíře. Divokost se ukrývá v pálivé omáčce. I když není vždy podmínkou, aby pálila jako čert, může být jen lehce pikantní.

A protože co bar, to jiný recept, rozhodla jsem se mapovat chuť divokých brambor v Bramborovém deníčku. Dobrovolně se obětuji k návštěvě barů, následné degustaci a fotografické dokumentaci.

Odkud tato pochutina pochází?
Dříve se jim také říkalo „patatas a lo pobre“ neboli chudinské brambory.
I když původ receptu na patatas bravas není úplně jasný, zhruba okolo roku 1960 v madridských barech „Casa Pellico“ a „La Casona“ stávaly fronty klientů dychtivých po smažených bramborách s pikantní omáčkou. Dnes už sice výše zmíněné bary neexistují, zato na patatas bravas si pochutnáváme dál.

Příprava této pochutiny je poměrně jednoduchá. Oloupané brambory nakrájíme na malé kousky, osmažíme dozlatova na olivovém oleji a podáváme s omáčkou salsa brava (olivový olej, rajčata, mletá červená paprika sladká a pálivá, anebo feferonka).

V každém kraji najdeme jiné patatas bravas:
Madrid – podávají se s rajčatovou omáčkou, ve které si lebedí feferonka
Valencie – nepodávají rajčatovou omáčku, ale alioli (utřený česnek s olivovým olejem) a osmažené brambory popráší mletou pikantní červenou paprikou
Katalánsko (konkrétně město Terrasa) – podávají je buď s alioli, anebo se zálivkou složenou z olivového oleje, pálivé papričky, mleté červené papriky a octa.

A zde historicky první příspěvek do Bramborového deníčku. Tyto vynikající brambory jsou z restaurace Can Faba 1898, v Montgat Nord.

Smažené brambory chutné, s alioli a lehounce pikantní omáčkou a navrchu poprášené mletým černým pepřem. Moc mi chutnaly.
Reklamy
Rubriky: Bramborový deníček - Patatas bravas, Gastronomie | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Georgina je opět tady

Mňau mňau, moc všechny zdravím!

Jak jste se měli? Pamatujete si ještě na mě? Jsem kočka Georgina. Dlouho jsem se neozývala. Stejně tak jako Lůca, která má tenhle blog opuštěnější než zajíček ve své jamce sám. (Mezi námi, ona si myslí, že je moje panička, ale je to naopak. V našem bytě samozřejmě vládnu já.)

No to víte, čas utíká a já mám pořád co na práci. Například hodně spát. To je nejdůležitější kočičí aktivita. Ta se nesmí zanedbávat. A když nespím, nebo nelítám po bytě jako černá tlapka, tak mám čas na to, abych nenápadně ukořistila počítač a mohla zase psát. Mělo by mi to jít dobře, protože mi minulý pátek ostříhali drápky. Navíc máme nový počítač!

To bylo tak, že jednou ráno se Lůca probudila nějak bez nálady (poslední dobou se jí to stává často) a jako bez duše si sedla před televizi. Tupě zírala na ranní zprávy, když v tom se nějak ohnala, aby vstala a prásk! Shodila tablet ze sedačky, který se tam v poklidu nabíjel. Měli jste naší Lucinku vidět. Nejdřív se lekla a přestala dýchat. Roztřesenýma rukama uchopila tablet a zkoumala vzniklou škodu, zbledla a pak zrudla. Vzápětí začala nervózně chodit po bytě, lomila rukama a vykřikovala hodně sprosté lidské nadávky. Nakonec se snažila uklidnit se a rozdýchat to. Když ještě před pěti minutama byla bez motivace a nic se jí nechtělo dělat, tak teď byla tak zmotivovaná, až se jí kouřilo z hlavy. Naštěstí se to stalo na konci roku, takže se Lůca rozhodla počkat na lednové slevy po vánočních svátcích a koupila nám malý nový notebook.

Nějak jsem dostala hlad. Lůca je zrovna v kuchyni, tak půjdu udělat hladové oči. To funguje skvěle! Zatím se loučím, ale brzy se tu zase uvidíme. Kočičí slovo!

 

 

Rubriky: Georgina vypráví | Štítky: | Napsat komentář

Mořská vlčice

Miluju moře. Sedět na břehu a dýchat vzduch prosycený solí. Kochat se barvami od tmavě modré k tyrkysově zelené. Pozorovat vlny, jak bez ustání olizují písek a zanechávají po sobě jen pěnu. To ladné vlnění. Jo, to je romantika!

Jenže ono to vlnění přestane být romantické, když jste na lodi, která se houpe. Abyste si nemysleli, že jsem nějaká bábovka. Nikdy jsem se lodí ani vody nebála. Už jako malí jsme s bráchou a tatínkem dělali rafting.  Sjížděli jsme Jizeru na nafukovacím člunu značky Fatra od Předměřic až do Káraného. To byl adrenalin, panečku! V Chorvatsku jsme si jednou půjčili loďku s motorem a divoce jsme se projížděli po Jadranu. No a taky po Labi jsem se projela. Bylo to v Poděbradech na výletní lodi Král Jiří. Kdo by se bál, plout s králem a taky s maminkou?

Jaké však bylo moje překvapení, když se mi na mém prvním výletu lodí udělalo lehce nevolno. Vraceli jsme se z ostrova Isla Mujeres směrem do Cancúnu. Plavba měla trvat necelých 40 minut. Odrazili jsme se od pevniny a po deseti minutách začalo pršet a foukat vítr. To by zas tak ani nevadilo, schovali jsme se před deštěm do kajuty, jenže to začalo houpat. A docela dost. Nevšímala jsem si toho a litovala jsem jednu Brazilku, která tam byla schoulená a brečela, jako kdyby byla na Titaniku, který se právě potápí. Jenže po chvíli mi začalo být nějak víc horko a udělalo se mi mdlo. Rychle jsem vyšla ven na čerstvý vzduch a dívala se na horizont (to totiž má uzemnit to houpání). Tvářila jsem se, jako že se vůbec nic neděje a přitom v duchu odpočítávala minuty. Když jsme dorazili do přístavu, byla jsem mezi prvními, kteří opustili loď (jako správná suchozemská krysa). Konečně pevná půda pod nohama!

Tento možná bezvýznamný zážitek byl však jen takový malý předvoj. O pár dní později následoval další výlet lodí. Tentokrát na ptačí ostrov Contoy s krátkou zastávkou na ostrově Isla Mujeres. Na první ostrov mi bylo ještě veselo, ale na cestě na ostrov Contoy mi do skoku moc nebylo. Z Isla Mujeres to na Contoy trvá hodinu plavby. Tentokrát to houpalo dost silně a nevypadalo to na to, že by se to nějak mělo uklidnit. Zbledla jsem a snažila se zapomenout, že se mi možná na lodi dělá šoufl.
Nebyla jsem ale jediná. Další, asi tři cestující, postupně odpadli a někteří z nich už i zvraceli. Taky se mi zvedl kufr. Řekla jsem to jednomu námořníkovi a ten mě usadil směrem po jízdě a ať se koukám na horizont. Bylo to dobrý až do tý doby, kdy se udělalo špatně další ženské, které jsem velkoryse uvolnila místo, neboť na tom vypadala mnohem hůř než já. Sama jsem si pak sedla dozadu a už jsem tedy neseděla po směru jízdy, ale kolmo. Přisedl si ke mně ten námořník a vyptával se, jak na tom jsem. Hrdinsky jsem odvětila, že dobrý. Tak mi začal vyprávět o ptácích, které na ostrově uvidíme. Ne že by mě to nezajímalo, ale udělaly se mi mžitky před očima, vyrašil studený pot a najednou mi bylo děsně slabo. Dala jsem si ruku před pusu. Námořník mi pokynul, ať se vykloním ven a přitom jsem v jeho očích jsem jasně četla: „Hlavně se mi nepoblij uvnitř, kdo to má pak uklízet…“
Vrátil se s vodou a papírovými ubrousky. Podal mi vodu a radil, ať ji nepiju, ať si jen vypláchnu pusu.

Musím uznat, že se mi po tom odplivnutí znatelně ulevilo. Dorazili jsme na ostrov a měli jsme volno, než připravili oběd. Zesláblá a rozbrnkaná jsem pak své tělo flákla na pláži a rozdýchávala to. Rukama i nohama jsem se dotýkala písku a dívala se do koruny palmy. Tyhle výlety budu mít za trest, říkala jsem si.
Na oběd jsem si dala jen opravdu malou porcičku, abych neměla prázdný žaludek, ale zase aby mi po tom nebylo špatně. Následovala krátká prohlídka ostrova a pak jsme museli zvednout kotvy.

Lehce nervózní jsem si říkala, že to nejhorší už mám za sebou a že to zvládnu. Vyrazili jsme. Vlny byly asi tak stejně velké jako při příjezdu. (Poseidone, to nemáš ani trochu slitování?) Tentokrát jsem však seděla nahoře a bavila se s jednou klientkou. Mezitím jsem tu a tam házela očkem po horizontu. Pak ale za mnou opět přišel námořník s tím, že jedné mé klientce je opět špatně a ať jdu dolů pomoci s překladem. Byla to stejná dívčina, která zvracela i při plavbě na ostrov. Seděla u ní její maminka. Přeložila jsem, co bylo zapotřebí a protože jsem měkkejš, tak jsem u ní zůstala a chlácholila ji. Bylo to riskantní rozhodnutí, protože znáte ten reflex, když vidíte někoho zívat, a vám se okamžitě rozevře pusa? No tak se zvracením je to dost podobný. (V duchu jsem si nadávala, že nejsem žádná matka Tereza a navíc to děvče už jednu starostlivou matku má, tak kam se cpu…) Bylo mi ale blbý odejít, říkala jsem si, kdyby ještě byl zapotřebí překlad. Takže mi nezbylo nic jiného,  než zafixovat zrak na horizont cancunské hotelové zóny a odpočítávat minuty. Byla to dlouhý. Přímo nekonečný. Ale vydržela jsem statečně a už bez újmy!

Co z toho všeho vyplývá? Že Einstein měl pravdu v tom, že čas je relativní. Čím hůř člověku je, tím pomaleji to utíká.  Že si vždy na lodní výlety koupím dostatečnou zásobu kinedrilu (anebo lahev tequily). Že zaplať pánbůh že vždy existuje horizont, kam upevnit zrak. A že se musím smířit s tím, že mořská vlčice ze mě nebude, ledaže bych příště u toho zvracení vyla.

fatr1

Rubriky: Z Mexika | Štítky: , , , , , , | 2 komentáře

Mexické Vánoce

Sama jsem byla zvědavá, jak se v Mexiku slaví vánoční svátky. Tedy lépe řečeno, jak se slaví na Jukatánském poloostrově, kde se nacházím.

Většina domů byla bez výzdoby. A ty domy, které vánoční výzdobu měly, zase hrály všemi barvami. Nafukovací sněhulák či Santa Claus na trávníku nebo na střeše. Sem a tam nějaký svítící sob a taková ta zahnutá červeno-bílá lízátka. Nápisy na dveřích Happy Christmas. A samozřejmě nechyběla vánoční blikající světýlka v oknech či na palmě.

Chrámy konzumu a nákupů byly ozdobené vánočními koulemi a plastikovým chvojím. Super vánoční nabídky a slevy sváděly k provětrání peněženky a prodavači byli odění jako pomocníci Santa Clause. Atmosféru doplňovaly vánoční písničky.

Byla jsem nakupovat suroviny na bramborový salát a na nepečené cukroví. Část jsem nakoupila už týden předem a zbytek jsem dokupovala den před štědrým dnem v jednom velkém supermarketu. Ten byl obrovský, takže jsem ani neměla pocit, že by tam byl nával. Lidi se tam docela ztratili a jen u pokladen byly menší fronty.

Doma jsem pak začala připravovat Vánoce. Začala jsem bramborovým salátem, aby byl už připravený v ledničce a pořádně se do štědrého dne uležel. Sporák s troubou sice v kuchyni je, ale trouba nefunguje. Mohla jsem tedy připravit jen nepečené cukroví. Vybrala jsem si opravdu jednoduché recepty. Kokosové kuličky s mandlí a kondenzovaným mlékem. Sušené švestky s mandlí místo pecky, s čokoládovou polevou a obalené v kokosu.

Nevěřili byste, ale nesehnala jsem tabulku čokolády na vaření, ani čistý kakaový prášek. V zemi, ze které kakao pochází! Našla jsem jen instantní kakaa a tabulky čokolády na rozpuštění jako nápoj. Tak jsem vzala právě tu jednu tabulku. A popravdě nechtělo se mi moc lítat po supermarketech a shánět s vyplazeným jazykem čokoládu na vaření. (Ale až budu mít příležitost, určitě se ještě po ní podívám).
Strouhaný kokos jsem sehnala. Spíš, než strouhaný, to byly dlouhé hoblinky. Musela jsem je nasekat na jemno.
Dokonce jsem koupila i místní vaječný koňak v malém balení.

20151224_193825

Náš vánoční stromeček

Bramborový salát se docela povedl. Kamarádce moc chutnal a vůbec nevadilo, že neměl kyselé okurky (ty jsem nesehnala). Naopak! Prý tam tu okurku nemá ráda. Stromeček jsme měli umělý, fialový a neozdobený. Jako dokreslení atmosféry jsme si pustily na internetu Mrazíka. Docela to bylo příjemný se v horku koukat na sněhovou krajinu dědečka Mrazíčka.

A jak se tu tedy slaví Vánoce? Oslavuje se narození Ježíška a tak nechybí Betlémy.

Betlém, kde nechybí tři králové, Santa Claus ani sob. Napravo od chýše je ozdobený kaktus, který zdálky vypadá jako borovice

Kompletní Betlém, se třemi krály, Santa Clausem, sobem. Akorát chybí velbloudi. Napravo od chýše je ozdobený kaktus, který zdálky a při troše fantazie vypadá jako borovice

Na Jukatánském poloostrově bývá zvykem, že si děti připraví krabičku, do které vloží obrázek Panenky Marie nebo Ježíška. Přidají malou svíčku a vánoční ozdoby. Pak chodí koledovat po domácnostech. Většinou už chodí od 16. prosince. Za odměnu se dětem dávají sladkosti, ovoce a i nějaké peníze.

Celá rodina se schází 24. prosince na slavnostní večeři. Mezi vánoční menu mimo jiné patří:

Jablečný salát – jablka, smetana, kondenzované mléko, vlašské ořechy, ananas z konzervy, rozinky.

Krocaní vývar

Hlavním chodem je Pečený krocan s kořením achiote (čti „ačiote“ – oreláník barvířský)

Bacalao a la Vizcaina – Treska – tento pokrm pochází z Veracruz, ale je oblíben i v jiných mexických státech.  Připravuje se z nasolené tresky, která se nejdříve musí zbavit soli. Dále tam jsou rajčata, olivy, brambory, česnek, petrželka, cibule. Je lepší tento pokrm připravit den předem.

Nechybí ani totopos – kukuřičné smažené trojhránky (chcete-li nachos) spolu s frijol refrito, což jsou osmahnuté tmavé fazole a následně rozmixované na kaši.

La Sopa Rochuna – polévka, kterou znají spíš starší generace Jukatánců. Připravovala se s rýží, máslem, vepřovým masem, s rozemletým chlebem a servírovala se s vajíčkem uvařeným natvrdo.

Desert – jablka, hroznové víno, hrušky, marcipán z dýňových semínek, vařená papaya.

Horký ovocný punč – sušené švestky, tejocote nakrájené na půlky, guayaba nakrájená na čtvrtinky, jablka nakrájená na osminky, cukrová třtina v celku nasekaná na tyčinky, oloupaný tamarind, skořice vcelku, cukr, ibiškový květ, hřebíček, piloncillo – homole ze třtinového sirupu nebo vývaru, nebo nedestilované třtinové šťávy, která se předtím uvařila a nechala ztvrdnout.

cukrová třtina_postcard

Punč jsem ochutnala. Přinesla nám ho sousedka. Na můj vkus byl hodně sladký, ale jinak mi chutnal.

Po Mrazíkovi jsme šly spát. Během noci mě pak budily petardy a ještě v půl čtvrté ráno byla slyšet hlasitá hudba, jak ještě  o kus dál vesele slavili.

Když je člověk delší dobu daleko od domova, tak si o mnoho víc váží své země a zvyků. Tedy aspoň v mém případě tomu tak je.
České Vánoce jsou nádherné. I kdyby byly bez sněhu a na blátě. Směsice vůní cukroví, borovice nebo smrčku, bramborového salátu, vinné klobásy a smaženého kapra. Tak nějak něco nepopsatelně svátečního visí ve vzduchu. A hlavně to nejdůležitější ze všeho, být s těmi, které máte rádi a kteří mají rádi vás.

Silvestr v Méridě

Na Silvestra jsem měla tu možnost být mimo Cancún. Byla jsem v Méridě, hlavním městě státu Yucatán. Je to velké město, má okolo milionu obyvatel. Přesto nás průvodce trochu vystrašil, že místní brzy zavřou restaurace a bary a půjdou slavit s rodinou.  Naštěstí se průvodcova předpověď nepotvrdila. Na hlavní ulici to opravdu žilo. Byla výjimečně uzavřená pro vozidla a restaurace tak mohly rozprostřít své stoly a židle ven. Hned jsme si sedli do první restaurace, která se nám líbila. A dobře jsme udělali! Po chvíli se stoly zaplnily a slečna zapisovala další a další zájemce na čekací listinu. My jsme však seděli na svém místě jako žáby na prameni a do půlnoci se nehnuli.

Dostali jsme i pytlíček se dvanácti kuličkami hroznového vína. Tento zvyk pochází ze Španělska. Musíte s každým úderem půlnoci sníst jednu kuličku. Dali nám i barevné čelenky s nápisem Happy New Year a sklenku sektu na přípitek.

Moc se mi líbila pohodová atmosféra večera. Po ulici neustále korzovali místní i turisti, indiánky prodávající korále a vyšívané košile. U stánku s místní pochoutkou marquesitas se pořád zastavovali mlsní klienti. Nebyly slyšet žádné petardy a ani jsem neviděla žádného opilce. V jiných restauracích měli i živou hudbu a lidé tancovali na chodníku. Při půlnoci si lidé popřáli a objímali se. Zvony kostela ale nebyly slyšet. Z restaurace pustili nahlas radio a odpočítávalo se. Bylo to moc rychlé, takže jsem si hroznové kuličky netroufla jíst.

Mexičani mají zvyk připravit panáka z papíru nebo slámy, který má představovat starý rok. Hned po půlnoci ho pak na ulici pálí.

Dalším silvestrovským zvykem je rozbití piñaty. Piñata je vyrobená z papíru a má sedm špiček, které představují sedm hříchů, které člověk nashromáždil za uplynulý rok. Je hodně barevná se střapci a měli byste ji rozbít klackem se zavázanýma očima. A když ji rozbijete, tím se zbavíte všech hříchů a za odměnu se vám vysypou sladké bonbony.

vánoční piñata

vánoční piñata

Kdo chce v novém roce hodně cestovat, měl by po odbití půlnoci vzít do ruky kufr a jít se s ním projít po okolí. Čím dál od domu, tím delší cesta ho bude čekat.
Velkou roli o Silvestrovské noci v Mexiku hraje barva spodního prádla. Pokud chcete vášeň a lásku, oblékněte si červené, pokud chcete štěstí a bohatství, žluté kalhotky vám to zajistí.

Pálení panáků jsem na vlastní oči neviděla. Jen na druhý den byly v některých ulicích zbytky popela. Ulice byly jinak liduprázdné. Na první den nového roku pak Mexičani nemají typické jídlo, jako třeba my máme čočku. Ohřejí to, co zbylo z večera a pokračuje se v oslavách.
Ono, jak mě mile překvapilo, že jsem v ulicích neviděla opilce, tak ne že by tu nepili. Mexičani pijí a hodně. Pak na další den jsem četla na internetu, že záchytné stanice v Méridě měly plné ruce práce.

Rubriky: Z Mexika | Štítky: , , , , | 2 komentáře

26. únor 2015, 33

Je jedenáct hodin večer místního času (v Čechách pět hodin ráno), větrák na stropě se točí a víří teplý vzduch. Celý den bylo dusno. Dopoledne zapršelo. Silný déšť smýval prach z ulic a já měla chuť vyběhnout ven a smýt ze sebe negativní energie, špatné vzpomínky a staré křivdy. Neodvážila jsem se (zatracený strach a váhání!), jen jsem stála na prahu ve dveřích, pozorovala tu krásu prýštící vody a v duchu zdravila mayského boha deště Chaaca (čti čáka).

Déšť za chvíli přestal a zase se dalo dýchat. Zalezla jsem si do svého pokoje a psala si s kamarády přes mobil. Přáli mi k narozeninám a já se cítila báječně.
33 let, Kristovy léta. Osobně to beru za zlomový bod. Jako magické číslo, které mi přinese štěstí. A ke všemu se nacházím za oceánem, v Mexiku, mezi mayi a pyramidami!

Nemám manžela, ani děti, natož pak domeček se zahrádkou, nemám ani stálou úžasnou práci, která by mi dodávala stabilitu a přesto jsem šťastná. Jsem tady, na druhém konci světa v nezařízeném pokojíčku, poslouchám písničky z osmdesátých let a nic mi nechybí.

Co mě život doposud naučil je:

– že to vždycky nějak dopadne a nemá smysl stahovat kalhoty dlouho dopředu

– že k žití stačí málo – střecha nad hlavou, teplá tekoucí voda a připojení na internet

– že jsem neskutečně bohatá – rodina a kamarádi mě milují a podporují

– že se stačí k něčemu rozhodnout a nasměřovat tam svou energii a pak už to jde všechno samo jako po másle

– že se budu učit každičký den a nepřestanu ani na smrtelné posteli, protože vždycky udělám nějaký kopanec a vždycky je na sobě co zlepšovat

– že se musím naučit nebát se a víc věřit v sebe sama (přiznávám, že mě to stojí úsilí)

– že život je krásný v tom, že vás zanese na místa, kam by vás ani ve snu nenapadlo, že byste se tam doopravdy mohli podívat. 🙂

Narozeniny byly bez dortu a bez svíček, bez okázalých ovací. Vůbec mi to nevadí. Nejsem na oslavy. Den jsem si prožila tak nějak vnitřně, sama se sebou. Bylo to fajn. Jako ta krátká osvěžující chvíle po dešti. A ještě lepší bude, až se nebudu bát zmoknout!

 

Rubriky: Obecné, Z Mexika | Štítky: , , , | 4 komentáře

Není pták jako pták

Mám pár zážitků s místními ptáky.  Nejhojněji se tu ve městě vyskytuje Vlhovec velkoocasý (Quiscalus mexicanus), kterému se v mayštině říká kau.
Sameček je černý s modrými odlesky a je větší než samička. Ta má hnědé peří. Patří mezi pěvce a někdy řvou z plna hrdla. Krásně se dají vidět v blízkosti barů a restaurací, kde číhají na nějaké drobky. Nebojí se, jsou klidně dva metry od vás a jdou po jídle z vedlejšího stolu.

Před dvěma týdny jsme s kamarádkou šly po ulici a já si všimla, že na trávě pod keřem leží mrtvý ptáček kau. Upozornila jsem na to kamarádku, a v tom se zahýbal. Nebyl mrtvý. Ležel na znak, nožičky nahoře. Tak jsem ho přetočila, jenže nemohl chodit, měl vykloubenou nožičku a padal. S největší pravděpodobností ho srazilo auto.
Kamarádka rozhodla rychle, že ho vezmeme domů a zkusíme ho vyléčit. Daly jsme ho do krabice od bot a umístili ho do mého pokoje, aby k němu nemohla její fenečka. Zavolaly jsme veterináři o radu. Doporučil dát mu vodu s medem. Kousky namočeného chleba a naškrábané jablko. Slíbil, že se zastaví večer, aby se na něj podíval. Když pak večer přijel a prohlédl ho, řekl, že to nevidí nijak dobře, ale že se zastaví na další den a vezme ho do ordinace. Tak jsem se o něj celou noc starala. Pil i jedl. A rána se dočkal. Měla jsem z toho velkou radost. Dala jsem mu zase vodu s medem i trošku chleba a připadalo mi, že měl i víc sílu a štípal mě zobákem. Šla jsem si udělat snídani. Byla to chvilka. Když jsem se vrátila, ležel tam na boku v krabici.
Veterinář ráno přijel a odvezl si ho. Říkal, že ptáci jsou velmi komplikovaní k vyléčení. Problém je, že když nelétají, nenaplňují se jim vzduchové vaky a tím pádem mají potíže s dýcháním.

samička ptáčka Kau (teď bude někde v ptačím nebíčku)

samička ptáčka Kau (teď bude někde v ptačím nebíčku)

Od smutného příběhu se dostaneme k něčemu veselejšímu. To jsme takhle byli na výletě v Cobá. Je to archeologická oblast blízko Tulumu. Je zarostlá džunglí a co se týče archelogických nálezů, vykopaných a prozkoumaných je jen deset procent. Jsme právě u jedné menší pyramidy. Průvodkyně dovypráví a nechá nám pár minut na focení.
Kochám se pyramidou a hle, tu si všimnu, že nahoře na vrcholku dosedl orel. Velký krásný. A najednou vidím i druhého a dokonce třetího! To je magický, tři orli sedící na pyramidě! Začnu burcovat ostatní lidi, ať se taky podívají a orly si vyfotí. Říkám to i průvodkyni a ta je taky nadšená. Své nadšení sdílím i s mexickým průvodcem. Ten se podívá nahoru a s naprostým klidem odpoví: „To ale nejsou orli, to jsou supi.“
Cože??!! A už jich tam bylo asi pět a další přilétávali. Jakoby se na nás svrchu dívali a oblizovali se, jakou z nás budou mít dobrou svačinku. Radši jsme se rychle odebrali k dalšímu místu. A lidem neprozradila, že to nebyli orli. Nechtěla jsem tvořit paniku.
Ono mě to totiž zmátlo. Podle obrázků jsem jen znala supy s tím delším holým krkem. A tenhle ho neměl. Ornitolog ze mě určitě nebude.

sup zopilote

sup zopilote

Pak jsem ještě na pláži viděla pelikána. To byl další zážitek. Letí, letí a pak zničehonic střemhlav dolů do moře, aby ulovil rybku. Úžasný.

pelikán

pelikán

Tak tady ho máte krasavce. Fotka není moc dobře zaostřená, byla to dálka a zoom nestačil.

| Štítky: , , , , | Napsat komentář

Dejme si do nosu trochu čerstvého kokosu

Moc jsem se těšila na čerstvé ovoce. A nejsem zklamaná. Zamilovala jsem se do čerstvého kokosu. Oseká se mačetou. Brčkem vypijete kokosovou vodu (záměrně neříkám mléko, protože je krásně čirá, jen lehounce do bíla). A nakonec vyškrábe kokosová dužnina. Kokos osvěží i zasytí. Dokonce je zdravý na zuby.

100_2550

100_2547

100_2549100_2551

Rubriky: Z Mexika | Štítky: | Komentáře: 1